Výstava ovcí

Státnice za mnou, vypracované otázky na státnice se válí v obýváku za zemi, stejně tak bakalářka. Tento dokument ztratil na významu hned po tom, co byl obhájen. Stejně to četli jen tři lidi… já, vedoucí a oponent… Zbývají jen dvě věci… bakalářku dát do police, kde na ni po zbytek života bude sedat prach a s vypracovanýma otázkama ke státnicím přiložit na gril při nějaké letní opékačce…Jo vlastně ještě něco… zajet za kouzelníkama pro diplom… bych na to málem zapomněl .

Někteří čtenáři mi často vyčítají, že do svých článků nedávám žádné fotografie. Tak dnes to napravím. Z celé akce je výživná fotodokumentace. A fotografie budou samozřejmě i s titulkem, aby bylo jasno, o co jde.

Takže první prázdninový den je plán jasný. Dojet si do školy pro papír… Od devíti bude na fakultě probíhat výstava ovcí, kde se budou nějaké papíry rozdávat, tak si pro jeden taky škrknu… Sraz byl už v 7:45, prej abysme stihli všechno nacvičit… Takže lehce po šestce vyrazím z domu, delegace rodinných příslušníků jede hned v zápěstí s hodinovým odstupem za mnou… Cesta ubíhá celkem v pohodě, mám rezervu, měl bych vše stihnout v klidu. Jenže…

Cestou se dostavily mírné zažívací potíže, takže nastává nucená zastávka na jedné benzínce… Po čtvrť hoďce valím dál. Snad to stíhám… Asi po půl kilometru od benzínky na mě blikne hladové oko… to snad nee… Takže jeden na další benzinu a tankujeme… Další zdržení 5 minut… Časová rezerva se rozplynula… Pak ještě problém s parkingem… Ve finále dojdu na místo určení se skluzem 12 minut… Škoda…

Hned u dveří mě vítá asistent kouzelníků ze studijního, a že jako mám jít na sál… ale, že ještě v klidu, že se teprve rovnají na pódium. Tak hurá, stihl jsem to. Na sále zmatek… co byste taky čekali, vždyť je tam asi 60 nových učitelek a 4 (slovy čtyři!!!!) noví učitelé… Jsme docela ohrožený druh a hned tak se to nezlepší .

Jsme jacísi rozhození…

Nastává tedy fáze jedna naší výstavy ovcí… a to jejich seřazení… Na začátku v tom máme docela hokej a nikdo neví kde má stát. Jsme tak nějací rozhození… Ještě že máme paní na pódiu, která vyvolává jména oveček (asi taky chtěla být učitelka ) a volá je k tabuli. Teda do řady. Nás sice odstátnicovalo 16, na promoce ale dorazilo jenom 13 kusů. Žádná změna oproti studiu. Některé se pořád na něco vymlouvaly, že musí do práce, že nemají hlídání pro děti a podobné nesmysly… Šak o nic nejde, je to jenom ukončení vysoké školy… Upřímně jsem rád, že speciálně jedna osoba nedorazila, ta mi chybět rozhodně nebude… tento typ lidí fakt nemusím…

A už je to tady, Chozé musí taky na plac. No to snad nee… máme exklusivní místa hned uprostřed pódia v první řadě za kouzelníkama… Se spolužákama hned dáváme fórky, že budeme kouzelníkům dělat oslí uši, jeden kolega, že dá brýle a bude jim dělat ochranku atd… Denní studenti se na nás začínají dívat nějak divně… asi to moc žerou… až tu budou stát po třetí či po čtvrté, už je to přejde .

Na co je ta fronta… necpěte se…

Druhá fáze – chození po pódiu… to bylo taky dílo… Až přečtu vaše jméno, tak půjdete tudy po těch značkách, tady se otočíte na hlavního kouzelníka, sáhnete na kouzelnou hůlku, řeknete „Přísahám“, pokloníte se davu, vezmete papír a pak zase po značkách odpochodujete zpátky kolem do řady… Co vám mám povídat… přehlídka cvičených ovcí jak svině… Už jsem pochopil princip promocí… je třeba ukázat, jak nás zkrotili a vycvičili a jak pěkně budeme poslouchat.  Možná se tam chodí dívat i ředitelé škol a vybírají si ty nejlépe vycvičené ovce do svého stádečka . Já žádnou nabídku zatím nedostal… asi nejsem hoden nebo neumím chodit přesně po značkách…

Korunu tomu dala jedna paní ze studijního, která říkala, že na ten kouzelný klacek šaháme špatně. „To musíte na ten kovový konec, ne na tu dřevěnou část!!!“ To nemůže myslet vážně!!! Ale myslela. A aby zdůraznila svůj význam na dnešní akci, tak obešla všechny tři skupiny studentů, tedy absolventů a všem řekla, jak sahat na klacek. A aby to bylo úplně jasné, dokonce to ukázala… Ono těžko pochopit, kde má klacek kovový konec a kde je ta dřevěná část. Ještě že tam ta holka byla, jinak by to bylo totální fiasko a papír bysme třeba ani nedostali… Uf, díky za ni .

Holky, ještě učesat a vyndat to seno z hlavy… teda z vlasů…

Nicméně, hlavní kouzelníci zatím byli schovaní někde v zákulisí. Ale tak už víme, kde máme stát, kde máme jít, jak sáhnout kouzelníkovi na klacek, tak snad to půjde… Máme valit do šatny, že nafasujeme pláště a klobouky… A to byla taky věc. Všechny pláště a klobouky byly stejné. Stejný střih, stejná barva. Jen délka byla různá… Myslel jsem, že dojdu do šatny, vezmu první věc z ramínka a mizím… Ne tak s 60 učitelkama… Holky vybíraly, přebíraly, porovnávaly, zkoušely a já nevím co ještě… zřejmě porovnávaly 50 odstínů černé… mě to přišlo všechno stejné…Uviděl jsem tam pomocníka, který mě potkal u dveří a vedl mě na sál… ani jsem se ho nemusel ptát, jestli je to normální… výraz jeho tváře mluvil za vše… jen jsme se na sebe podívali a chápali jsme, o co jde.

Jsou tam všichni??? Ty vole, mě přijela aj tchýně…

Vohoz máme, jdeme na plac… Chvíle čekání v chodbě a pak za zvuků jakéhosi chorálu nastupují na pódium hlavní hvězdy dopoledne… Seřadíme se, jak jsme měli nacvičeno… přehlídka ovcí začíná. Pak další song z playlistu a přichází i kouzelníci. Už jsou v civilu, mají na sobě hábity. Na státnicích byli v pracovním, to na sobě měli obleky a kouzelnice šaty… V tom civilu jsem je ani nepoznal. Jeden kouzelník, ten hlavní, zatím chybí… Aha, tak to musí být ještě jiný song z playlistu a frajer s kouzelnickou hůlkou pro něho musí dojít sólo. A jéje, ona je to kouzelnice… Když se tak na ně dívám, tyhle jsem na fakultě nikdy neviděl… Ale ono je to jak v počítačové hře, že. Ty největší frajery potkáte vždycky až v posledním levelu…

Jdou ovečky, jdou, v řadě za sebou…

Pak jakési slavnostní proslovy, sliby a nějaké povídání. Kouzelníci sedí v klidu a začnou se vyhlašovat jména. Ovečky se předvádí jedna za druhou… Koumáme první kus… chůze dobrá, držení těla taky v pořádku… ale ten postoj při slově „Slibuji“ nic moc… tobě to teda moc nevěříme… běž, běž… Další ovce na plac… více méně stejné provedení, jen v blond verzi… Následuje třetí ovečka, čtvrtá ovečka, pátá ovečka… přestaň vole počítač ovce, nebo tady ještě usneš…  a zaspíš svoje jméno berane…

Mezi spolužákama v řadě kolují fórky, ale nesmíme se moc smát… přece jenom stojíme hned za kouzelníkama… nechci vidět ty fotky . Tak jdeme na řadu. Jak řekli moje jméno, hlava přepla do režimu „ani obraz, ani zvuk“ a vůbec nevím, kudma jsem šel, co jsem dělal… Pak jsem se vrátil do reality až v momentě, jak stojím zase v řadě a v ruce držím papír… 15 vteřin slávy je za mnou. Hned kontroluju, jestli je pro mě. Uf, je to dobré, dostal jsem ten správný papír… je můj.

Ovečky to nějak odchodily, pak nějaké vystoupení dětí z univerzitní mateřské školky a bylo skoro hotovo. Nejvyšší kouzelnice si vzala slovo a měla proslov. Škoda, že mluvila jenom k těm, kteří studovali učitelství pro mateřské školy… na nás se tak nějak zapomnělo. Co už, na to jsme si tak nějak už zvykli, že se na nás zapomínalo… nevadí. Hlavně, že je papír doma. Nakonec klasika. Hymna pro vítěze. Neobešlo se to ani bez dementního vyhazování klobouků… toho jsme se neúčastnili… předvedli to jenom denní studenti… Jak říkám, z některých věcí jsem už asi vyrostl, a až tu budou oni stát po několikáté, taky už to nebudou řešit…

Někteří se fotili aj s děckama

Na samotný závěr proběhly nějaké fotečky, selfíčka, předávání květin, gratulací a peněžních darů. Dojetí byly značné, i ta slza mnohdy ukápla. Děti se radovaly, že taťka je mezi kouzelníkama a hned si půjčovaly kouzelnický klobouk. Slušel jim rozhodně víc než mě. Když budou poslouchat a dělat co se jim řekne, třeba taky někdy dostanou možnost si ten klobouk na hodinku půjčit. Aj s hábitem…

Chozé jako ovce s postojem

Na závěr ještě jednu poznámku a fotečku. Já jsem teda odpůrce selfíček a podobných kravin. Ale dovolil jsem si při této výjimečné a vzácné příležitosti jedno selfíčko vyrobit. Prostě celý já… náušnice v levém uchu, cigárko do koutku… jen ten účes se moc nepovedl, chtělo by to trochu světlejší odstín. Ale to bylo asi světlem na pódiu . Ne fakt, na fotobance kde jsem tu fotku našel, byl u ní popisek – Sheep with attitude. Takže sice ovce, ovšem pozor, ne ledajaká, ale s postojem… To mě docela pobavilo, tak jsem ji sem vrzl…

No a ta závěrečná poznámka patří mému kolegovi. Ten mě dostal hláškou, když mi gratuloval k ukončení studia… cituji… „Chozé, ty jsi důkazem toho, že opravdový pedagogický talent, nezastaví ani klasické pedagogické vzdělání.“ Díky Jardo!

Tak snad je to vše. Teď už jen nezbývá než po zbytek života v pracovním procesu vyrábět vlastní ovce…

Chozé