Trochu se rozkoukat

Včera kruté cestování, dneska ráno kruté vstávání. Budík před sedmičkou, naspaných nějakých pět hodin. Je třeba dojet do agentury, kde se na školení potkám se studenty. Má to být od 9 do 12. Pak si půjdeme zase každý po svých.

Před spaním jsem si našel bus, který mě hodí kousek od agentury a díky gůglu vím, jak to bude přibližně vypadat cestou. Dám si časovou rezervu a z hotelu vyrážím kolem osmé. Cesta na busovou zastávku trvá jenom chvíli. Jdu kolem baráku, na kterém byl nápis Midllesex hotel nebo něco na ten styl… Midllesex? Co to jako je? Jakože nějaká švédská trojka a ten kdo má narozeniny bude uprostřed??? No tak to si asi nechám ujít J, nemusím být v každé … (za ty tečky si doplňte slovo dle libosti ).

Čekám na bus, info tabule píše, že za minutu dojede. Po asi pěti minutách bus konečně dorazil. Na tabuli stále svítilo, že za minutu přijede. Nicméně, když jsem viděl ten trefik džem na ulici, tak se není čemu divit. A mají úplně skvěle vychytaný jízdní řád. Žádné přesné časy, jako že to jede třeba 9:10. Mají tam napsané, že mezi devátou a dvanáctou to jezdí každých 13 minut. Hotovo, nikdo si pak nemůže stěžovat, že bus dorazil pozdě. Docela vychytávka.

Dorazil klasický červený dabldekr a můžeme vyrazit. Moje šalinkarta funguje, takže v klidu. Cestou obdivuju řidičku, jak to bravurně zvládá. Řídit takovou krabici, to chce fakt kumšt. A ještě vlevo . Po půl hoďce jsem v cíli. Teď jenom najít agenturu a není co řešit. Mám ještě kousek čas, tak to omrknu kolem. Zatím nikde nic moc k vidění, oni tady začínají fungovat asi trochu později. V agentuře na recepci nějaká paní, která mě ochotně vysvětlí, kde najdu naši manažerku. Studenti zatím nikde. Ale tak ještě je chvíli čas, nebudem to hrotit. Manažerka říká, že je zvyklá na to, že studenti chodí první den trochu později. To ovšem ještě neměla tu čest s náma…

Jdu čekat ven před agenturu, aby to děcka zbytečně nehledaly. Jsem zvědavý na jejich první dojmy z ubytování v rodinách. Konečně přichází první dvě. Za chvíli další dva… to už jsme na čtyřech z deseti. Zatím dobrý. Zbytek nikde. Jdu je pohledat. Jak se vrátím, přibyly další tři. Super. Zbytek nikde. Je devět, tak začínám být trochu nervéz… Devět deset pořád tři chybí… Ztratit tři kusy hned první den… docela dobré skóre. Tahám mobil, píšu smsku, kde jsou. Po chvíli odpověď, že jsou na cestě. Ptát se po zprávě, jak dlouho jim to ještě bude trvat, je asi blbost, že… když tu jedou prvně. Napíšu jim, že čekáme vevnitř, ať teda dorazí. O půl desítky stále chybí tři kusy. Píšu další zprávu, kde jsou… Na zkrácení dlouhé chvíle se ve školící místnosti podávají sušenky a čaj. Anglie, no. Odpověď na zprávu: „Sedli jsme na bus na opačnou stranu. Když jsme jeli zpátky, vyhodili nás z busu a čekáme na další…“. No zkrátím to, dojeli po desáté, kdy už mi manažerka pochopila, že můžeme začít bez nich, pak jim to nějak vysvětlíme, co jsme probrali…

Školení bylo super. Vysvětlili nám, jak fungovat v undergroundu, jak to má vypadat v práci, co a jak v rodinách. Prostě paráda. Mezi řečí jsem se dozvěděl, že papíry, které jsem včera rozdal na letišti studentům, mám nechat podepsat já v agentuře. Tak jsem je teda zase vysbíral zpátky. To byste nevěřili, co s nima stačili někteří udělat. Některé kusy vypadaly, že do nich byla zabalená snad svačina nebo co… Další kousek se snažil nacpat patnáct á čtverek do náprsní kapsy u bundy… No co vám mám povídat. Když jsem to předával manažerce, docela čubrněla… A za odměnu, jim rozdala další kusy papírů na vyplnění, potvrzení a já nevím co všechno ještě…

V agentuře hotové, studenti se rozjeli do svých zaměstnání a já na hotel. Cestou zpět se mi udělalo v dabldekru docela šoufl. Vylezl jsem do horního patra a do druhé řady, abych měl řádný výhled. Ne že by nesedly sušenky s čajem z agentury, ale jeli jsme kolem jedné základní školy. Asi byla přestávka, protože na školním hřišti řádilo spousta děcek. To bych ještě dal… ale ty jejich uniformy… všichni kluci vypadali stejně, holky to samé v bledě modrém (tady spíš zeleno šedém…). Jak jsem viděl ten stejnobarevný dav, jak se přelívá po tom hřišti, tak mě bylo fakt zle… takové hezké malé stádo ovcí… blééé… Zkus tam pak přijít do školy v triku Sex pistols, a jako že God save the Queen, co… (video zde). Hej jak to píšu, hned jsem si to musel pustit…

Dojdu teda na pokoj, a že s holkama vyrazíme objevovat Londýn. Po včerejší náročné cestě, ale dáme jenom lehkou vycházku, cestou nakoupíme nějaký žvanec a něco k pití… Taky jsme museli zjistit, jak to bude s lupenama do metra pro ty naše malé sviště… Cestou k metru mazec. Nějaké muslimské komunitní centrum, přes ulici baptistický kostel, pak nějaké halal řeznictví, vietnamská jídelna… takové hodně multikulturní město je to tady. Jenom tou cestou ráno busem a teď pěšky na metro jsem potkal lidi tolika kultur a národností, co se mi snad nepovedlo za celý svůj život. Paráda. A funguje to tady skvěle. Některé kousky od nás bych sem poslal z fleku na exkurzi. Myslím, že by některým stačilo jenom vystrčit čenich na ulici… Ale docela mě zklamalo, jaký je tady na ulicích bordel. A to jako že fakt bordel. Po zemi se válí všelijaké letáky, mrtě vajglů, plechovek od piva či koly a na mistrovství světa v recyklaci pet flašek by asi taky nezískali medaili… Nebál bych se říct, že by to bylo možná na sestup do druhé divize . Na jedné lavičce jsem našel rozjezený sedvič a kolu… Ale možná je to tak schválně, že někdo potřebný si to dojede .

Našli jsme tu i spoustu klasických supermarketů jako Lidl, Tesco atd. Do jednoho z nich jsme vlezli, že jakou koupíme něco na véču. Supermarket se jmenoval Iceland. Ono ne že by tam byly na prodej pouze pokrmy a tovar z Islandu, ale ono to bylo Ice, jako že fakt led. Hej mražák vedle mražáku, všechno na kost zmrzlé, to jsem ještě neviděl… na pokoji bez mikrovlnky by jsme to měli možná tak na snídani a to kdo ví jestli. Páč pětikolové balení hranolek i po rozmrznutí nebude kdovíjaký šlágr… Nakonec jsme objevili „teplejší“ sekci, kde to nebylo zmražené ale jenom chlazené… :-), takže šunka, sýr, salát…

Zpátky na hotelu dáme piknik na koberci. Stůl tu sice je ale jenom jedna židla. Ve čtyřech se na ní sedí blbě. Takže tousty se šunkou, sýrem a salátem z místního Icelandu jsou servírované na tepichu. Ale hlavně že šmakuje, ne. Po véči musí být večerníček. Škoda, že některé kusy nemůže česká tévé dávat po netu. U některých to zase hlásí, že to jde jenom po území česka. Naštěstí jsme něco našli, takže pohádka a klidný spánek bude.

Na pokoji klid, jdu si ven provětrat eletrickou fajku. U recepce je restaurace, kde se nesmí kouřit. Takže před hotelem stojí spousta lidí a vyhulují. Někteří to dotáhli tak daleko, že si dovnitř chodí jenom pro piva a sedí na parkovišti před hotelem . Já tak nějak chodím kolem dokola, pozoruju co se děje, až si všimnu, že na mě někdo mluví. „Hej, jů“ Nějaký typický anglán s třetinkou piva v ruce mě volá k sobě. Pochopil jsem, že se mě ptá, proč tu chodím dokola jak debil… tak jsem mu vysvětlil (nebo se o to spíš snažil), že mě to nebaví stát, tak se procházím. Asi to nepobral. Skoro vůbec jsem mu nerozuměl. Jednak proto, že měl strašný přízvuk a jednak proto, že ta třetinka piva asi nebyla jeho první… Na sobě měl triko Guinness Draught, Est. 1759. Takže pivař z Irska. Tím se vysvětluje ten přízvuk…

Chvilku kecáme co a jak. Pak klasická otázka v Anglii. „Jaký klub?“ Je jasno, jsme u fotbalu. A to je past, přátelé. Oni jsou to docela fanoušci tihle týpci a když se jim nestrefíte do noty, může být problém… Tak jsem na něho zkusil, že jsem slávista . Tak to čuměl a jako že o co jde… moji vysvětlivku nepochopil, ani to, že jsem se z této debaty chtěl diplomaticky vykroutit. Tak to upřesnil… „Jaký klub z Londýna…“ Trošku přituhuje, bacha… vzpomněl jsem si jenom na Chelsea, ale to jsem byl hned zastaven, že jako Chelsea sucks a hotovo. Pak mi vysvětlil, že ten vůbec nejlepší klub na světe je Everton a přes to nejede ani londýnské metro… Další kvest… prej „Jaký hráč z česka…“ tomu říkám, že Petr Čech. A trefa, tam jsme se shodli. Pítr Ček, ou jé, Pítr Ček, grejt, grejt… ok, tak dneska teda přes držku nedostanu . Radši mizím na pokoj…

Zítra do agentury nemusím, ani není v plánu žádná monitoring visit, takže někam vyrazíme metrem. Holky se chcou jet podívat na ten úplně nejvíc největší kolotoč na světě a když jsem jim řekl, že je tady královna a princ a bydlí v paláci, tak bylo jasno. Pojede se do centra…

Chozé